Autoři: Radek Průša & Jiří Najman
Italská republika leží v jižní části Evropy, kde zaujímá prostřední ze tří velkých evropských poloostrovů - Apeninský, dále jižní svahy Alp, Pádskou nížinu a ve Středozemním moři řadu ostrovů. Jsou to především největší středomořské ostrovy Sicílie a Sardinie, dále Toskánské souostroví (největší je ostrov Elba 223,5 km2), Campánské, Liparské, Egadské ostrovy a ostrov Pantelleria. Svou rozlohou 301 225 km2 je Itálie na 8. místě v Evropě, počtem obyvatel 53 097 000 roku 1966 na 4. místě v Evropě. V severní části sousedí pevninskou hranicí směrem od západu k východu s Francií, Švýcarskem, Rakouskem a Jugoslávií. Apeninský poloostrov obklopuje moře Jaderské, Jónské, Ligurské a Tyrhénské.
Itálie má výhodnou geografickou polohu. Protáhlý tvar poloostrova způsobuje, že největší část území leží v nevelké vzdálenosti od moře. Zároveň odděluje východní pánev Středozemního moře od západní a přes Sicílii vytváří zároveň jakýsi most od evropské pevniny k Africe. V Sicilském průlivu se Itálie přibližuje nejvíce k Africe na vzdálenost 140 km. Největší vzdálenost od severu k nejjižnějšímu bodu Sicílie je 1 150 km, největší šířka od západu k východu 630 km. Celková délka italských hranic je 10 400 km, z toho pevninských 1 800 km a mořských 8 600 km. Na ostrovní hranice z toho připadá 4 239 km.
Italské hranice v dnešní podobě byly stanoveny roku 1947 mírovou smlouvou v Paříži, podle níž bylo od Itálie na východě odtrženo území o rozloze 7 700 km2, které připadlo Jugoslávii, a na západě území 700 km2, které připadlo Francii. Terst (Trieste) s přilehlým územím, který získal statut svobodného přístavu, byl po vzájemné dohodě mezi Itálií a Jugoslávii vrácen Itálii, území na jihovýchod od Terstu, které náleželo ke Svobodnému terstskému území, bylo přičleněno k Jugoslávii.
Pobřeží Itálie je různorodé, pokud se týká vzniku a nynějšího vzhledu. Na západě je dosti členité s četnými obloukovitými zálivy, místy vhodnými pro přístavy (záliv Gaetský, Neapolský, salernský a Policasterský). Na severozápadě se rozkládá největší italský záliv — Janovský. Západní pořeží je místy příkré (pobřeží Riviéry, u Jižních Apenin a v Kalábrii), v ostatních částech nížinné. Na jih od řeky Magry poblíž 44° s. š. až k mysu Míšeno poblíž Neapole je převážně ploché, budované z náplavů. Břehy jsou zde často pokryty přesypy. Účinek náplavů je zřetelný např. na bývalém ostrově Monte Argentario, který byl třemi neplavenými pruhy země zvanými tombolo spojen s pevninou a změněn v poloostrov. Jih Apeninského poloostrova je značně členitý (poloostrovy Kalábrie a Salentina, mezi nimiž leží záliv Tarentský a poloostrov Gargano, vytvářející záliv Manfredonia). Východní pobřeží poloostrova je téměř celé ploché bez zálivů. Příkré a vysoké je pouze v oblasti pohoří Gargano, tvořící zde menší zátoky. Na sever od města Pesaro je pobřeží nízké s deltami řek, které sem přinášejí z Alp hojné štěrku a bahna, ze kterého pobřežní proud vytváří četné kosy (Lido) s lagunami. Laguny, spojené pouze úzkými průlivy s mořem, se pozvolna nánosem řek vyplňují. Řada měst, která byla kdysi přístavy, byla tímto způsobem vzdálena od moře a pozbyla svého významu (např. Ravenna). Největší laguny jsou Venetská, ve které leží Benátky, a Comacchijská. Nejseverněji v Jaderském moři se vytvořil záliv Terstský. Na Sicílii je pobřeží převážně příkré, slaběji členité, s příhodnými zálivy na severu a východě (zálivy Gólfo di Castellammare, G. di Palermo a G. di Catania). Sardinské pobřeží je slabě členité, místy přímočaré, v západní Části nížinné, místy bažinaté, na východě a severovýchodě hornaté. Největší zálivy jsou zde Golfo di Cagliari a Golfo delťAsinara.
Itálie je Země poměrně mladá, se složitým geologickým vývojem, tvořená převážně útvary druhohorními, třetihorními a čtvrtohorními. Jednotlivé oblasti se však skládají i z hornin mnohem starších. V prvohorách se rozkládal v oblasti dnešního Tyrhénského moře starý masív „Tyrrhenis", složený z žul, krystalických břidlic a prvohorních hornin, který byl později pohyby zemské kůry roztrhán a z největší části zatopen mořem. Na jeho místě zůstala hluboká kotlina Tyrhénského moře. Ze staré „Tyrrhenidy" nacházíme dnes pouze její jednotlivé okrajové části: kambrium v Kalábrijském masívu a Peloritanech, v některých částech Alp a na plošině Sardinsko-korsické, devon (spolu s mořskými usazeninami) je nepřiliž rozšířený v oblasti Carnia a na Sardinii (u Villasalto).
V následujících obdobích karbonu a permu, kdy se v celé střední Evropě projevily velké horotvorné pochody, známé pod jménem hercynské vrásnění, působila jedna z jeho vývojových fázíí, též na Itálii, důsledkem horotvorných hercynských (a později alpinských pochodů zbyly stopy karbonu v lagunách, v oblasti Carnia a Varesotto, kde se nacházejí tenké uhelné vrstvy se zbytky rostlinnými (Calarnites, Sigillaria, Lepidodendron aj.). Zbytky permu, který je rozsáhlejší, nacházíme v předhoří Lombardských Alp, na Sardinii a v Apeninách. Hercynské pochody se projevovaly s výjimečnou intenzitou, střídajíce se s velkými vulkanickými výbuchy především v oblasti Sardinie a Kalábrie.
Počátek triasu byl charakterizován velkou transgresí moře, které zaplavilo pevninu, kdy se vytvářely sedimentační pánve při kolísání mořské hladiny. Z tohoto období pocházejí útvary Dolomitů italských Alp, které náležejí k vynořeným sedimentům chemicko-organického původu. Při jejich vzniku se účastnily kolonie korálů a mikroorganismů. V období jury se v oblasti dnešního italského poloostrova rozšířily vodní plochy a zvýšila se i jejich hloubka. Ve druhé polovině křídy se projevily mohutné horotvorné pohyby, které zvrásnily a vyzdvihly mocné spousty usazenin, které dávaly prvý vzhled alpinského oblouku. Pro toto období jsou typické útvary vápencové, slínové a jílovité (v oblasti alpského předhoří a v Apeninách).
Počátkem třetihorní éry byly vyzdviženy sedimenty dolomitické, vápencové, slínové, písčité a slepencové. Ty vytvořily základní kostru dnešní Itálie. Ohromné celky souvrství uložených přes sebe, byly vystaveny tlakům a nárazům ve směru od jihovýchodu k severozápadu, setkávajíce se s hercynskými masívy dříve existujícími. Desky se ohýbaly a lámaly, způsobujíce přesmyky s velmi složitým tektonickým uspořádáním a vytvořily tzv. alpinské vrásy. V Alpách jsou ty vrásy, které jsou umístěny více k západu, starší a vystoupily ve spodním miocénu, zatímco v následujícím období do konce pliocénu se vytvořily vrásy více vzdálené od tyrhénské oblasti. Rovněž v tomto období se projevila intenzivní sopečná činnost, kdy vznikly pahorky Euganei a Berici, lávové pole na Sardinii a Sicílii. Alpinské vrásněni, které v základě určuje geologickou stavbu Apeninského poloostrova, se počalo v eocénu a dosáhlo největší intenzity v oligocénu. Kromě Apenin jsou třetihorní neogenní tvary hojně zastoupeny na Sicílii a Sardinii. Kalábrijská část se udržela odděleně. Koncem miocénu existovaly v Apeninách a na Sicílii vypařující se pánve, ve kterých na Sicílii zůstaly křídové a sirnaté vrstvy, obsahující kromě síry též vrstvy draselných solí. Ve třetihorách nastal v mořích Itálie velký vývoj živočišného světa. Vyskytovali se v nich měkkýší, z nichž se mnohé rody dochovaly až dodnes, značný byl vývoj dírkovců, mikroorganismů, jejichž zkoumání je základem při hledání nafty. Vzhled Itálie v mladších třetihorách se ještě značně lišil od dnešního, Sardinie a Korsika byly spojeně, dnešní Tyrhénske moře proniklo k východu až k dnešnímu toku řeky Tibery a bylo ve styku s Jadranem pomocí průlivů a úžin. Rovněž Sicílie byla ve značné míře pokryta mořskou transgresí. Jaderské moře proniklo do Pádské nížiny, ohraničené na severu řetězem tehdy již vynořených Alp.
V období čtvrtohor pokračovalo vynořování pevniny nad mořskou hladinu, které začalo již v mladších třetihorách, a spolu s mocnou vulkanickou činností stále více dotvářelo současný reliéf a pobřežní obrysy dnešní Itálie. O výskytu těchto zdvihů svědčí velké výšky, ve kterých jsou uloženy mořské sedimenty (do 1 000-1 300 m), a též čtvrtohorní mořské a říční terasy. Mořské úžiny ve střední Itálii se ve starších čtvrtohorách postupně zužovaly a zanechaly jako svědky některá jezera (např. Trasimeno, Bolsena aj.). V jezerních uloženinách se nakupily rostliny, ze kterých vznikla ložiska lignitu.
Kromě sopečné činnosti, která v Itálii existuje dodnes, projevují se i pohyby zemské kůry, které způsobují častá zemětřesení, z velké části tektonická, z nichž řada byla katastrofálního rozsahu. Pásma největší seismicity se táhnou kolem Apenin přes Kalábrii a Mesinský průliv na severovýchodní Sicílii.
Itálie má velmi výraznou vertikální členitost, neboť je zemí převážně hornatou. V jejím povrchu zaujímají oblasti hor a předhoří 80 % území, kdežto na nížiny připadá pouze 20 % území. Podle reliéfu je možno Itálii rozdělit na tři základní oblasti: Italské Alpy, Pádskou nížinu a Apeninský poloostrov s ostrovy.
Alpy, mohutná a jednotná horská soustava o celkové délce 1 200 km, táhnoucí se od Janovského zálivu do Uherské nížiny, náleží Itálii jednou čtvrtinou své rozlohy. Tvoří severní hranici Itálie a obklopuje obloukovitě od západu k východu Pádskou nížinu. Alpy mají charakteristický vysokohorský reliéf se zřetelně vyjádřenou výškovou zonálností krajiny od středomořské vegetace až k oblasti věčného ledu. Jako celek se orograficky dělí na Alpy Západní a Východní. Jejich hranicí je sníženina, procházející od východního cípu Bodamského jezera údolím horního Rýna, průsmykem Splužským (Passo di Spluga) do jezera Como. Vyšší Západní Alpy se geologicky dělí na tři podélná pásma: vnitřní krystalické, vnější krystalické a vnější vápencové. Mají více ledovců a též v pleistocénu byly silně zaledněny. Východní Alpy jsou tektonicky i orograficky svázány se Západními, avšak odlišují se zásadně rozdílným uspořádáním geologických pásem. Po obou stranách centrálního krystalického pásma jsou pásma vápencová, symetricky uspořádaná (v Alpách Západních jižní vápencové pásmo chybí). Východní Alpy jsou nižší, mají však větší šířku (260 km). Vyskytují se zde široká podélná údolí, spojená průsmyky. Podle podélných údolí je možno Východní Alpy rozdělit na tři části: centrální, severní a jižní. Z Východních Alp náleží do Itálie skupiny z centrálního krystalického pásma a též Jižní Alpy vápencové.
První horskou skupinu Italských Alp, táhnoucí se od Ligurského moře až k průsmyku Simplonskému, tvoří Alpy Piedmontské, které se příkře svažují k Pádské nížině. V Piemontských Alpách téměř chybějí podélná údolí. Horstva jsou rozetnuta sítí hlubokých příčných údolí, která se vějířovitě sbíhají do Pádské nížiny a spojují ji průsmyky s Francií. V jejich geologické stavbě převládají krystalické břidlice, které vytvářejí zaoblené tvary hřebenů místy s vyvinutými sesuvy půdy a horskými sutěmi. S nimi se střídají odolné a tvrdé výchozy hornin (amfibolitů a serpentinů) s mohutnými ostrými vrcholy. Na jihu nedosahují Piemontské Alpy velkých výšek. Vnitřní krystalické Alpy začínají v Alpách Ligurských s nejvyšším vrcholem Marguareis 2 651 m. Na západ od průsmyku Tenda (1 870 m) se alpský oblouk stáčí k severu a počínají Alpi Marittime s vysokohorským reliéfem. Patří k vnějšímu krystalickému pásmu. Vnitřní krystalické pásmo pokračuje na sever od průsmyku Maddalena (1 996 m), kde se táhnou Alpi Cozie s vrcholem Monte Viso (3 841 m), a od průsmyku Monginervo do průsmyku Malého sv. Bernarda (2 188 m) Alpi Graie, ležící však hlavně na francouzském území, s masívem Gran Paradiso, vysokým 4 081 m, v Itálii. Největší výšky dosahuje vnější pásmo krystalické v Savojských Alpách ve skupině Monte Bianco, který je vysoký 4 810 m a je zároveň nejvyšším vrcholem v Evropě. Skupina Monte Bianco (Mt. Blanc), kterou probíhá hranice mezi Francií a Itálií, je masivní hřbet, složený z ruly aj. krystalických břidlic, ohraničený ze všech stran hlubokými údolími. Představuje jedno z největších ledovcových území (je obklopen 23 velkými ledovci). Dosahuje k průsmyku Velkého sv. Bernarda. Mezi průsmykem Velkého sv. Bernarda (2 467 metrů) a průsmykem Simplonským (2 008 metrů) pokračuje vnitřní krystalické pásmo v Alpách Penninských (A. Pennine), které mají největší výšku 4 633 m ve skupině Monte Rosa. V Penninských Alpách je známá hora M. Cervino (Matterhorn), vysoká 4 481 m. Od průsmyku Simplonského ke Gardskému jezeru leží centrální oblast jižních svahů Alp neboli Alpy Lombardské. Tato oblast má dobře zřetelná obě základní alpská pásma: vysokohorské krystalické a pásmo vápencových předhoří, začínající u Lago Maggiore a postupně se rozšiřující ke Gardskému jezeru. Pohoří jsou zde hodně členitá, se silně se projevující činností čtvrtohorních ledovců, které přetvořily jejich prudké srázné svahy. Od průsmyku Simplonského se táhnou Alpi Lepontine. Tudy prochází důležitá dopravní cesta do Švýcarska přes průsmyk sv. Gotharda (2 108 m). V centrálním pásmu je nejvyšší skupina Alpi Retiche, v níž dosahuje silně ledovcový masív Ortles výšky 3 899 m a hraniční Bernina 4 052 m. Za údolím horní Adiže pokračují Alpi Atesine (3 774 m). Alpi Aurine s nejvyšším vrcholem Gran Pilastro (3 510 m) leží již na rakousko-italské hranici.
Jižní vápencové Alpy jsou složené nejen z vápenců, ale též z krystalických hornin a břidlic. Na východ od jezera Como leží jako celek na italském území základní hřeben Lombardských Alp s vrcholy Monte Redorta 3 037 m a Pizo di Coca 3 052 m. Na východ od řeky Oglio jsou silně zaledněné skupiny Adamello 3 554 m a Presanella 3 556 m, složené z žul.
Třetí skupina — Jižní Tyrolské Alpy — leží mezi vysokohorským krystalickým pásmem na severu a zónou Venetských Alp na jihu. Tuto oblast protíná široké a hluboké údolí horní Adiže s rozvětvenou sítí přítoků. Jižní Tyrolské Alpy mají složitou geologickou stavbu, kdy se střídají silně členěné krystalické a vápencové masívy. Na západ od Adiže a přes ni až k řece Isarco se rozkládají Alpy Adižské, které příčná údolí řek, ústících do Adiže, rozdělují na několik krátkých hřebenů s velehorskými tvary. Divoký vzhled má vápencová skupina Dolomiti di Brenta (Cima Tosa 3 173 m) s řadou modrých jezírek. Mezi řekou Adiže a Gardským jezerem se táhne Monte Baldo (2 218 m). Severní část kolem města Bolzana tvoří rozsáhlé plato, složené z křemitých porfyrů výšky 1 200-1 600 m, do kterého se zařezávají hluboké kaňony řek. K východu od Bolzanské porfyrové plošiny se rozkládá jedna z nejsvéráznějších oblastí Alp – Dolomity (Alpi Dolomitiche). Ohromná vrstva triasových vápenců a dolomitů, v západní části masivních, ve východní vrstevnatých, vyzvednutých zde do velkých výšek, hluboko rozčleněná zlomy, činností řek a ledovcovou erozí na řadu masívů, tvoří místy stolový povrch s menšími ledovci se sráznými stěnami, rozeklané hřebeny nebo podivné věžovité vrcholy. Divokou malebností patří k nejkrásnějším alpským pohořím. Největší výšky dosahuji Dolomity vrcholem Marmolada 3 342 m. Příkrostí vyniká nad ostatní hory v Dolomitech Primiero, zvláštní malebností se vyznačuje Cristallo (3 216 m) a Monte Piano.
K Jižnímu Tyrolsku se od jihovýchodu přimyká široký horský pás Venetských vápencových Alp, doprovázený pahorkovitými předhořími z třetihorních a čtvrtohorních sypkých uloženin. Hory se zde příkře zdvihají nad nízkými vrcholy předhoří a dosahují v masívu Pramaggiore 2 479 m. V severovýchodní části této oblasti leží významné horské hřebeny, Alpi Carniche, složené z prvohorních břidlic a vápenců (největší výška 2 813 m), a Alpi Giulie (Julské), ležící však převážně již na území Jugoslávie. Tvary reliéfu jsou zde rozmanité a skládají se ze stolových krasových masívů a skalnatých hřebenů, rozetnutých hlubokými a úzkými údolími.
Na místě velké tektonické sníženiny mezi horskou soustavou Alp na severu a Apenin na jihu leží rozsáhlá Pádská nížina, velmi plochá a zpravidla nepřesahující nadmořskou výšku 100 m a rozšiřující se směrem k východu. Je v základě složena z aluviálních písčitohlinitých hornin. Pouze na svých okrajích na severu, západě a jihu dosahuje výšky 200-500 m. Z nížiny trčí jako ostrovy pouze osamělé vulkanické vrcholy Euganei (602 m) a Berici (444 m). Pádská nížina se rozděluje na 4 části: vyšší Piemontskou na západě, na severu a ve středu Lombardskou, na severovýchodě Venetskou a na jihu u podhůří Toskánských Apenin Emilianskou. Rovný povrch, ochrana vysokých hor od severních větrů, dostatek srážek a úrodné půdy zde tvoří neobyčejně příznivé podmínky pro zemědělství. Tyto přírodní podmínky spolu s blízkostí ke střední Evropě a k moři umožnily z ní vytvořit základní zemědělskou, průmyslovou a nejhustěji osídlenou oblast Itálie.
Apeninský poloostrov vytváří největší část Itálie. Leží mezi Jaderským a Jónským mořem na východě a mořem Tyrhénským a Ligurským na západě. Je přibližně 850 km dlouhý a 150-200 km široký. Orografickou osu poloostrova tvoří horská soustava Apenin, která je pokračováním Alp. Apeniny prostupují poloostrovem od Janovského zálivu až do nejjižnějšího cípu Kalábrie v délce 1 500 km při průměrné šířce 70-100 km. Soustava Apenin, dosahující výšky téměř 3000 m, má většinou charakteristický středohorský reliéf a okrajová pahorkovitá předhoří. Části nížinné jsou na poloostrově malé a vyskytují se jen podle mořského pobřeží. Východní svahy Apenin jsou pozvolnější, západní příkřejší.
Apeniny se dělí na tři části, které se od sebe liší geologickou stavbou i morfologií.
1. Severní Apeniny, sahající až k pramenům řeky Tibery, oddělují poloostrov od pevniny. Orograficky jsou pokračováním Ligurských Alp, ale odlišují se od nich geologicky. Jsou složeny z mocných vrstev třetihorních hlín, písků, pískovců, slepenců, slínu a břidlic. Na mnoha místech se vyskytují těž staré, usazené nebo metamorfované a vyvřelé horniny. Nejvyšší horské skupiny mají po ledovcové tvary s jezery a se zbytky morén. Severní Apeniny se dělí na dvě části: západní, nazývané Ligurské (Appennino Ligure), jsou nejnižší a nejužší částí Apenin. Od Alp jsou oddělený průsmykem Cadibona. Jeho jižní svahy strmě spadají na dno Janovského zálivu, zatímco severní strana se mírně svažuje k Pádské nížině. Nejvyšší je zde Monte Maggiorasca 1803 m. Východní část Severních Apenin tvoří Apenin Toskánsko-Emilianský, rozlehlejší a členitější. Snižuje se rovněž mírně k Pádské nížině a spadá strmě k Toskánskému předhoří. Na západě leží nejvyšší vrchol Monte Cimone (2165 m), na východě pásmo Falterona.
2. Střední Apeniny tvoří nejširší a zároveň nejvyšší část Apenin. Jsou rozděleny na jednotlivé hřebeny a kotliny, které tvoří mezi sebou ostré kontrasty. Mají skalnaté obnažené hřebeny a kotliny bohaté na prameny. Jejich nejvyšší osové pásmo je složeno hlavně z mocných vrstev mezozoických vápenců. Za řekou Tronto se zdvíhá nejvyšší část Apenin — Abruzy složené z několika kompaktních masívů. Zde se zvedá především mohutný vápencový masív Gran Sasso ďltalia, jehož vrchol Corno Grande (2 914 m) je nejvyšším bodem poloostrova. Velehorské výše dosahuje též masív La Maiella (Monte Amaro 2 795 m). Následující západní pásma jsou nižší (M. Terminillo 2 213 m a M. Velino 2 487 m). Třetí pásmo tvoří Monti Sahini (1 287 m), Monti Simbruini (2 156 m), Monti Ernici (2 037 m) a La Meta (2 247 m), kterým končí Střední Apeniny. Ve Středních Apeninách jsou značně rozšířeny krasové jevy. Jde jednak o závrty, úvaly a žleby, jednak o velká krasová údolí, podobná dinárským poljím. Z ledovců zbyl nevelký firnový ledovec na Gran Sasso.
3. Jižní Apeniny se skládají ze dvou podélných pásem: z vyššího a užšího západního, složeného z mezozoických vápenců, a z nízkého, mnohem širšího, složeného především ze sypkých hornin třetihorního stáří (hlín, písků, pískovců a slinu). Appennino Napoletano (2 050 m) je složen z křídových vápenců a obklopen širšími údolími, ve kterých se hojně vyskytují krasové prameny. Na jv. od Salernského zálivu se táhne Appennino Lucano, jehož skalnaté vrcholy dosahují v Serra Dolcedorme 2 271 m. Jižně od řeky Crati se vzhled pohoří mění. Kalábrie (Calabria) je charakteristická velkou seismicitou, svázanou s mladými tektonickými poruchami. Zemětřesením v roce 1 783 byla celá oblast Kalábrie zpustošena. Zemětřesení si vyžádalo více než 250 000 obětí.
Mezi Severními a Středními Apeninami a Tyrhénským mořem leží široký pás pahorkatých krajin s menšími nížinami, které jsou otevřeny k rovinatému pobřeží. V severní části tohoto pásu se nad pahorky ze sypkých třetihorních vrstev vypínají jednotlivé masívy, složené z mnohem starších hornin (žul, krystalických břidlic a vápenců). Málo zvlněná vysočina Toskánská dále k jihu je ve skupině Colline Metallifere v Le Cornate vysoká 1 059 m. Její část na jih od Florencie, zvaná Monti dél Chianti, je proslulá vínem. Je oddělena od Apenin údolím řeky Arna a Chianou, které představuje velkou tektonickou sníženinu, celou odvodňovanou ještě v době římské do řeky Tibery. Na tomto území vystupují též vulkanické horniny, horká zřídla a výlevy plynů. S oblastí se váže skupina ostrovů Toskánských, z nichž největší je žulový ostrov Elba.
Na jih od řeky Ombrone se rozkládá vulkanická oblast jižního Toskánska a Lazia. Zde se na pliocenním podloží zdvihá řada sopečných vrcholů se širokými krátery. Na východ od Neapole se zdvíhá činná sopka Vesuv (Vesuvio) vysoká 1 270 m.
Vesuv jo tzv. stratovulkán, který nemá souvislý sopečný kužel, nýbrž kužel přerušený velkou propadlinou nálevkovitého tvaru (kalderou), ze které pak vyrůstá konečný kužel, který je štíhlejší a ukončený jícnem. Nižší širší kužel se nazývá Monte Somma (1 132 m). Vesuv byl ve starověku dlouho považován za vyhaslou sopku. V roce 79 n. 1. však nastal po předchozím zemětřesení obrovský výbuch, který tehdy zasypat starověká města Pompeje a Stabiae a bahenní proudy zničily město Herculaneum.
Na západ od Neapole se zdvíhají tzv. Flegrejská pole (Campi Flegrei). Neapolský záliv je na jihovýchodě ohraničen hornatým poloostrovem Sorrentským (1443 m), jehož prodloužením je vápencový ostrov Capri 589 m, známý svou modrou jeskyní. Rovněž tak ostrov Ischia (788 m) byl kdysi součástí Flegrejských polí. O samotě je vyhaslá sopka Vulture (1 327 m) na východním svahu Jižních Apenin. Přímořské nížiny v podhůří subapenin nad mořským pobřežím se nazývají maremmy. Dřívější maremmy byly bahnité a vyskytovala se zde malárie. Nyní jsou tyto krajiny vysušeny a proměněny na úrodné oblasti.
Východní předhoří Středních Apenin mezi městem Rimini a poloostrovem Gargano tvoří pobřežní pás s monotónním vzhledem, složený z vápenců a zvedající se v masívu Gargano horou M. Calvo do výše 1 056 m. S touto oblastí souvisí drobné ostrůvky jižního Jadranu (Tremiti, Pianosa), které kdysi spojovaly Gargano s dalmatským pobřežím. Plochá aluviální nížina Tavoliere na jih od Gargana vytváří přesypy a močály. Na jih od řeky Ofanto až k mysu S. Maria di Leuca se rozkládá Apulská plošina, zbudovaná z křídových vápenců s hojně vyvinutými krasovými jevy. V její severní části z ní vystupuje krasová vysočina Le Murge (M. Caccia 680 m) s četnými propastmi a jeskyněmi. Podobně jako Gargano, je Apulská plošina velmi jednotvárná a nemá řeky ani údolí.
Reliéfem i strukturou je Sicílie pokračováním Apeninského poloostrova, od kterého se oddělila mladými zlomy Mesinského průlivu. Její povrch je převážně hornatý. Osové pásmo na severu tvoří Sicilské Apeniny. Střední část Sicílie vyplňují pahorkovitá předhoří Sicilských Apenin. Jihovýchodní oblast pokrývají stolové vápencové a vulkanické vysočiny. Na východě se rozkládá největší aluviální nížina, Katánská (Piana di Catania), na jejímž severním okraji se zdvihá daleko viditelná činná sopka Etna (3 263 m). Pokrývá plochu kolem 1 200 km2 a na svých svazích vytváří velké množství malých parazitických kuželů. Sicílie leží v oblasti časté seismicity. Hlavní ohniska zemětřesení jsou soustředěna na východě a na severu ostrova (v oblasti Mesiny). V severní části se vyskytují též výchozy horkých plynů, bahenní sopky a horké minerální prameny.
Sopečného původu je i skupina Liparských ostrovů na sever od Sicílie, na kterých jsou známé činné sopky Stromboli (926 m) a Vulcano (500 m). Vulkanický charakter má i ostrov Ustica, vysunutý nejvíce k západu. Ostrovy Egadské u západního výběžku Sicílie jsou její odtrženou částí. Mezi Sicílií a Afrikou leží vulkanické ostrovy Pelagické (Pantelleria, Lampedusa a Linosa). Ostrov Pantelleria (836 m) tvoří důležitý strategický a komunikační bod.
Sardinie není geomorfologicky jednotná. Východní polovinu zaujímají středně vysoké hory a zvlněné náhorní plošiny, složené hlavně ze žul a krystalických břidlic. Největší výšky dosahuje na ostrově masív Gennargentu (La Marmora 1 834 m). Největší aluviální nížina je Campidano, která na jihozápadě odděluje od základní horské soustavy horskou oblast Iglesiente. Lávová a tufová plošina s vulkanickými kužely vyplňuje severozápadní část ostrova.
Říční síť Itálie je kromě vápencových krasových oblastí dosti hustá. Řeky náležejí k pomoří Tyrhénského, Jaderského a Jónského moře. Příznivější vodopisné poměry má severní Itálie, která má nejhustší vodní síť a alpský vodní režim s maximem v létě nebo na jaře a na podzim.
Největší řekou Itálie s alpským typem odtokového režimu je Po (Pád). Má široce rozvětvený splavný systém, zabírající Pádskou nížinu a k ní přiléhající svahy Alp a Apenin. Systém je doplněn splavnými a zavlažovacími průplavy a kanály. Řeka Pád, pramenící v Západních Alpách z ledovce na Monte Visu ve výši 2 000 metrů n. m., vytváří 652 km dlouhý tok s plochou povodí 75 000 km2. Má z obou stran hojné přítoky, z nichž alpské jsou delší a bohatší na vodu. Přispívají k tomu velká alpská jezera, jež regulují ve velkých severních přítocích Pádu stav vody po celý rok. Hlavní levé přítoky Pádu tvoří řeky Dora Riparia, Dora Baltea, Sesia, Ticino, Adda, Oglio a Mincio. Pravé přítoky Pádu jsou chudší na vodu. Nejdůležitější jsou Tanara, Trebbia, Taro a Secchia. Plochý reliéf Pádské nížiny způsobuje, že Pád, který unáší mnoho plavenin, nanášením sedimentů zvyšuje své koryto a často pak leží jeho hladina ve větší výšce než okolní krajina. Pád ústí do Jaderského moře rozsáhlou deltou. Jihovýchodní část nížiny odvodňuje hlavně řeka Reno. K ostatním velkým tokům severní Itálie, které ústí do Jaderského moře, náleží Adige (Adiže). Dříve ústila do Pádu a byla od něho oddělena jeho nánosy teprve v novější době. Na severu ústí do Jaderského moře i řeky Brenta, Piave a Tagliamento, u kterých se již projevuje vlivem působení středomořského klimatu znatelné snížení hladin v letních měsících.
Nepříznivější vodní poměry se objevují již na Apeninském poloostrově, jehož řeky náležejí ke středomořskému typu. Toky zde ovlivňuje rozložení pohoří po celé délce poloostrova, které neumožňuje vznik větších povodí ani délky řek, dále půda, která pohlcuje mnoho vody, a v neposlední řadě srážky, připadající jen na zimu. Proto zde mají řeky pronikavé výkyvy vodní hladiny se silným poklesem v létě a někdy některé v tomto období vysychají (tzv. „fiumary" v jižní Itálii a zvláště na Sicílii). Některé oblasti se silně vyvinutým krasem jsou na povrchové vody velmi chudé (plošina Gargano a Le Murge, jednotlivé části Středních Apenin). Na jihu Itálie panují již vodní poměry spíše severoafrické nežli evropské. Všechny větší řeky na Apeninském poloostrově ústí do Tyrhénského moře. Největší z nich je Tevere (Tiber), dlouhá 405 km, s plochou povodí 16 545 km2. Na jejím přítoku Aniene se tvoří u města Tivoli známé vodopády, které vznikly vytvořením hrází z vápenitého tufu (travertinu), usazujícího se z říční vody. Z ostatních větších řek poloostrova je možno jmenovat Arno, Ombrone a Volturno. Do Jaderského moře se vlévá řeka Pescara, v horním toku zvaná Aterno.
Na Sicílii je říční síť slabě vyvinutá. Řeky zde mají silně kolísavé stavy. Pouze řeka Salso přesahuje délku 100 km. Na Sardinii jsou nejdelší řeky Tirso (150 kilometrů) a Flumendosa (127 km).
Itálie má rovněž bohatství jezer různého původu. V pevninské části Itálie leží v podhůří Alp řada jezer ledovcových. Největší z nich jsou v předhoří Lombardských Alp a mají velký význam jako regulátory řek, které z nich vytékají. Největší z italských jezer je Lago di Garda (rozloha 370 km2, hloubka 346 m), dále následuje Lago Maggiore (rozloha 212 km2 a hloubka 372 m), nejhlubší italské jezero Lago di Como (410 m), dále Iseo, Lugano aj. V zimě tato jezera obvykle nezamrzají. Pod ochranou hor mají mírnější zimy ve srovnání s Pádskou nížinou a v údolích, kde tato jezera leží, umožňuje teplé podnebí pěstovat jižní ovoce a kultury. Rozšířená jsou též karová jezera a přehrazená morénová jezera (v Alpách a v horní zóně Severních a Středních Apenin).
Jezera na poloostrově se liší jednak velikostí a jednak původem. Jsou menší než alpská a mnoho z nich je vulkanického původu. Sem patří velká kráterová jezera v Laziu (Lago di Bolsena, Lago di Bracciano, Lago di Vico, Lago di Albano). V krasových oblastech jsou početná malá jezera krasová. Na východním pobřeží leží lagunová jezera (Lago di Lesina, Lago di Varano). Tektonického původu je dosti velké, ale mělké jezero Trasimeno.
Měsíční průtoky na řece PO
|
Zdroj: http://webworld.unesco.org/water/ihp/db/unh_grdc/html/Stn.html |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Na podnebí Itálie má velký vliv mnoho geografických činitelů. Nejvíce je podmiňuje geografická poloha (protáhlost území v poledníkovém směru), dovolující pronikat mořským větrům do vnitrozemí, pestrý reliéf s charakteristickým průběhem hlavních horských pásem (bariéra Alp, chránící Itálii od studených větrů ze severu), dále vodní masy Atlantského oceánu a blízkost afrického kontinentu.
Velká část Itálie (vlastní Apeninský poloostrov a ostrovy) má podnebí středomořské, zvláště typické v nevelkých výškách (do 500—700 m), v Pádské nížině přechodné k mírnému a v horách se zřetelnými klimatickými pásy až k studenému podnebí v horní horské zóně.
Tepelné podmínky se mění od severu k jihu, přičemž v zimě jsou teploty rovnoměrnější než v létě. Na Apeninském poloostrově a ostrovech převládají vzdušné masy atlantského původu. V létě sem zasahuje výběžek azorského tlakového maxima, které způsobuje sucho a horko, nejvýraznější na krajním jihu, v zimě je pod vlivem cyklonální činnosti polární fronty, se kterou souvisí větší množství srážek. Ochranná bariéra Alp na severu způsobuje všeobecně mírnou zimu na Apeninském poloostrově. Průměrné lednové teploty v předhoří Alp a v Pádské nížině kolísají kolem 0 °C (Turín 0,6 °C) v subalpínské zóně kolem -1,2 °C, na severu a ve vnitrozemí Apeninského poloostrova od 1,5 °C do 4 °C, na jihu poloostrova 10-11,5 °C, a na pobřeží Sicílie dosahují až 12 °C. Velmi mírnou zimu má Ligurské pobřeží (Italská Riviéra), kde díky ochraně hor, procházejících podél pobřeží a zamezujících přístup severním vzdušným masám, je lednový průměr teplot 6-8 °C. Tyrhénské pobřeží je v zimě o 1-2 °C teplejší než Jaderské. Sníh padá v nižších polohách na poloostrově pouze na severu. Ve Florencii padá sníh průměrně 3 dny v roce. V Alpách, Apeninách a v horách na Sardinii se sníh udržuje po dlouhé období roku.
Léto je horké a suché. Průměrné teploty v červenci se mění od 23-24 °C na severu poloostrova do 26 až 28 °C na jihu (Milán 23,3 °C, Mesina 26,1 °C). Nejteplejší léto je na Sicílii. Zde vlivem horkého větru - scirocca, vanoucího od afrických pouští na jaře a v létě, mohou dosáhnout absolutní teploty až 45 °C. Absolutní minima jsou kromě Alp též v oblasti Pádské nížiny (-15 °C až -17 °C). Převažující středomořské podnebí způsobuje, že průměrné roční tepelné výkyvy se pohybují pouze mezi 15-18 °C. Pouze v Pádské nížině jsou průměrné roční výkyvy vyšší (kolem 20 °C) a ve vnitřních oblastech této nížiny dosahují až přes 24 °C. Kontinentální nádech podnebí mají též některé kotliny a nížiny uvnitř poloostrova (s průměrnou roční amplitudou kolem 20 °C).
Průměrná roční teplota je nejnižší na severu (Bolzano 11,7 °C), v Pádské nížině 12-14 °C (Milán 12,8 °C), ve střední Itálii 14-16 °C a nejvyšší je na jihu 16-19 °C.
Srážek má Itálie dostatečné množství. Jejich rozdělení však není rovnoměrné jak vlivem ročních období, tak i vlivem reliéfu. Převládající množství srážek na poloostrově je 500-1 000 mm ročně. Nejvíce srážek mají horské oblasti, zvláště rozložené kolem Tyrhénského pobřeží, kde spadne více než 1 000 mm ročně, a ve vyšších pásmech hor, kde převyšuje až 2 000 mm ročně (v Karnských Alpách přes 3 000 mm). Množství srážek v Italských Alpách se zvětšuje do výšky 1 500-2 000 m, výše se pak zmenšuje. Maximum srážek v Itálii bylo naměřeno v Ligurských Apeninách - 3 404 mm. Jaderské pobřeží je sušší nežli Tyrhénské. V Pádské nížině naprší průměrně 600-1 000 mm. Na jednotlivých částech jižní a západní Sicílie, na jižní Sardinií, v nížině Tavoliere a v Puglii klesá množství srážek pod 500 mm (Tarent 360,7 mm). Jižní Itálie (Puglia, Kalábrie a jižní části Tyrhénského pobřeží) spolu se Sicílií a Sardinií mají typický středomořský srážkový režim se zřetelným letním minimem a zimním maximem. V ostatní Itálii rozlišujeme dvě srážková maxima - podzimní a jarní. Z nich je hlavní podzimní maximum. Téměř na celém poloostrově nejméně prší v létě, pouze severní Itálie s Italskými Alpami a Pádskou nížinou má hlavní minimum v zimě. Relativní vlhkost, která je průměrně 60-72 %, ubývá směrem k jihu a východu. Oblačnost je v Itálii velmi malá. V severní Itálii je 50-60 %, v létě klesá na 30-40 %, v jižní Itálii mé pouze 20-30 %. Převažuje jasná obloha se slunečním svitem.
Klimadiagramy vybraných italských měst (Boloňa, Řím, Messina, Miláno)
|
|
|
|
|
|
Zdroj : http://klimadiagramme.de/Europa/italien.html
Zvířena Apeninského poloostrova a ostrovů náleží ke středomořské podoblasti a alpská část ke středoevropské podoblasti palearktické zoogeografické oblasti. Velkých savců je málo. V Alpách a Apeninách jsou více než ostatní druhy rozšířeni srnci. V Abruzzách, na Sardinii a v Alpách žijí vydry, lišky, divoké kočky, kuny, tchoři, kanci aj. V Alpách (masív Gran Paradiso) a v Apeninách se ukrývají kozorožci a kamzíci, kteří společně s alpskými medvědy jsou chráněni před vyhubením zákazem lovu. Na venkově a v lesích žijí četní hlodavci: krtci, ježci, rejsci, myši, zajíci, veverky, svišti aj.
Ptactva je přes 400 druhů; z toho je řada stěhovavých. Z ostatních živočichů se vyskytují plazi (ještěrky, zmije), obojživelníci, korýši, měkkýši, množství hub a láčkovců. Početně je zastoupen hmyz a ryby. Mnohé z ryb, zvláště mořských, mají průmyslový význam
Rostlinstvo Apeninského poloostrova a ostrovů je z velké části středomořské, v ostatní části Itálie převážně středoevropské, se zřetelnou výškovou pásemností.
Spodní vždyzelený pás se rozkládá na pobřeží Apeninského poloostrova a ostrovů a proniká do vnitrozemí údolími řek a kotlinami. Jeho horní hranice sahá v severní části poloostrova do 500-600 m n. m., na jihu do 700-800 m, místy i výše. Nejcharakterističtějším porostem jsou zde menší lesy vždyzelených kamenných dubů (Quercus ilex) a dosti husté a vysoké porosty macchie. Poblíž moře na skalnatých a písčitých částech rostou háje halepské borovice (Pinus halepensis) a pinií (Pinus pinea). Na západním pobřeží se místy vyskytují korkové duby (Quercus suber). Kamenité a skalnaté svahy pokrývají různé porosty garigue. Přímořské vždyzelené lesy byly silně vykáceny a málokde se vyskytují uceleně. Spolu s vždyzelenými stromy se v tomto pásu obvykle vyskytují i opadavé druhy, zvláště druhy dubů, a zasahují sem někdy i listnaté lesy z vyššího pásu (kaštany, jasany, javory, habry, habrovcem aj.).
Macchie, tvořené z vždyzelených keřů a částečně též stromů, dosahuji místy (zvláště na Sardinii) bujného rozkvětu. Tvoří je stromům podobné vřesy (vřesovec - Erica), jalovce, divoké olivy, myrty, vavříny, pistacie, rozmarýn, stromům podobný pryšec (Euphorbía dendroides) aj. Patří k ní též liány druhů Smilax, Clematis, Asparagus. Převládajícím rostlinstvem nížinné zóny jsou však kulturní rostliny.
Druhý pás (do 800-1000 m na severu a do 1 300 až 1 500 m na jihu) tvoří zóna opadavých listnatých křovin a lesů hlavně kaštanových, dubových a bukových. Kaštanové lesy (spolu s dubovými) rostou do výšky kolem 800 m na severu Apenin, do 1 000 m na jižních svazích Toskánských Apenin a do 1 300-1 500 m v Kalábrii a na Sicílii. Výše převládají bukové lesy (na severu Apenin od 900 m, od 1 000 m v Toskánsku a od 1 200 m na jihu).
Třetí pás tvoří zóna jehličnatá listnatých lesů. Horské jehličnaté lesy jsou poměrně řídké a rostou pouze na velmi málo místech (v Kalábrii a v Toskánsku). Rozšířenější je černá borovice, která se obvykle střídá nebo směšuje s bukovým lesem. V Jižních Apeninách roste balkánská borovice (Pinus leucodermis).
Nejvyšší pásmo alpínské flóry tvoří jen nevelké ostrovy v Severních a Středních Apeninách. Má příbuzné vztahy k alpínské zóně v Alpách. Na Etně nad lesní hranicí rostou endemicky keříčkovité druhy kručinky, kozince a dřišťálu. Na Sardinii mají převahu dubové lesy a ve vrchním pásu hor olše.
Pádská nížina má rostlinstvo středoevropského typu. Přirozené rostlinstvo je však nepatrné. Nejtypičtější jsou opadavé dubové lesy, v údolích řek zaplavované lesy z vrb a topolů a louky. Vždyzelené středomořské rostlinstvo tvoří pouze oddělené ostrůvky u jižního podhůří Alp (břehy hornoitalských jezer). V Pádské nížině dnes rovněž převažuje kulturní rostlinstvo.
V Alpách tvoří spodní pás předhoří a dolní svahy hor. Zde rostou přibližně do výšky 800 m hlavně listnaté kaštanové a dubové lesy. Značnou část zaujímají též kulturní rostliny. Druhý pás — lesní zóna — se rozkládá od 800 m do 1 800 m n. m. Převládá zde bukový les, místy se střídající nebo smíšený s jedlovým nebo smrkovým. Ze spodního pásu sem místy zasahuje dub, javor a jiné listnaté stromy. V horní části lesní zóny, která je nejvlhčí a nejchladnější, rostou všude jehličnaté lesy složené ze smrků, borovice, modřínu a jedle bělokoré. Třetí výškový pás náleží již vysokohorské alpínské zóně, zahrnující jednak pásmo horní lesní hranice, jednak subalpínskou oblast křovin a vysokohorských luk. Leží v hranicích 1 800-2 300 m n. m. Z křovin je zde charakteristický rododendron s červenými květy a zakrslý jalovec na krystalických masívech. Velká část tohoto pásu, kromě skalnatých srázů, kamenitých osypů a strží, je pokryta lučními subalpinskými porosty, které s přibývající výškou postupně ubývají a přecházejí v nízkotravnaté pokryvy. Od výšky 2 300 m n. m. se rozkládá čtvrtý pás - vlastní alpínská zóna, kde již chybějí jakékoliv stromovité nebo křovinaté formace. Má velmi chladné podnebí, jehož suchost zesilují silné větry, a pouze voda z tajících sněhů a ledu zajišťuje skrovnému rostlinstvu nezbytnou vláhu. Alpská zóna přechází postupně bez ostré hranice do pásma věčného sněhu a ledu. Sněžná čára leží ve vnitřních masívech a hřebenech ve výšce 3 000-3 200 m, v okrajových částech ve výšce kolem 2 800 m.
V dávných dobách byla Itálie pokryta hustými lesy, které však byly v pozdějším období jak v nížinách, tak i v horách na značných rozlohách vymýceny. Zvláště silné kácení lesů se provádělo v 2. pol. 19. stol., když se budovala železniční síť. Vykácení lesů v horách způsobilo zesílené povodně řek a silnou půdní erozi, což se škodlivě projevilo v zemědělství. Nejvíce byly lesy vykáceny na Sicílii, kde zabíraly pouze 4,1 % plochy, a na Sardinii (4,8 %).
Ústřední správa geodézie a Kartografie. Soubor map Poznáváme svět, Itálie. 1. vydání. Praha : Polygrafia n.p., 1964, 44s.
Votýpka, J., Fyzická geografie Evropy. Katedra fyzické geografie a geoekologie přírodovědecké fakulty UK. Univerzita Karlova, Praha, 1994. ISBN 80-7066-931-4
http://klimadiagramme.de/Europa/italien.html
http://webworld.unesco.org/water/ihp/db/unh_grdc/html/Stn.html
|
|
Messinský průliv(autor: Radek Průša)
|
|
|
|
|
|
|
 |
|
